Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se můžu mít v životě dobře. Že se můžu cítit dobře. Že mě bude ten můj příběh naprosto bavit, fascinovat a budu ho i vědomě spolutvořit, klepala bych si na čelo. Kombinace:
- chronické nemoci a mnoholeté pravidelné dávky antibiotik (proležela jsem víc času v posteli než si hrála na hřišti)
- klasická školní docházka (ouvej, ouvej)
- barevná televize v pokoji (televizi považuji za největšího ničitele pohodového života)
- zajeté rodinné vzorce odžité velmi dynamicky a automaticky
- totální nesebevědomí a trýznění sama sebe…
- ….z toho vyplývající závislosti (kouření)
.
.
způsobila, že jsem většinu času nevěděla co se sebou. Věděla, jsem že je něco blbě. Že si vybírám toxické vztahy, že se sama v sobě necítím dobře, že opakuju pořád ty samé vzorce, chyby, zkušenosti. Ale vůbec jsem nevěděla jak z toho ven. Nechápala jsem svoje reakce, emoce, proč jednám a chovám se tak jak se chovám a proč mám pořád ty samé zkušenosti v realitě. Vždycky jsem měla touhu něco změnit. Mým nejoblíbenějším filmem byl Příběh rytíře, kde se mi věta, že člověk může změnit svůj osud, vryla hluboko pod kůži. Jenže jsem nevěděla jak.
A tak jsem začala pátrat, hledat, zkoušet. A když hledáte, několikrát se nevyhnutelně i ztratíte. Chodila jsem na semináře, četla knihy o osobním rozvoji. Občas jsem měla pocit, že se něco hýbe k lepšímu, že se tak nějak cítím lépe. Ale bylo to jak na houpačce. Čím víc jsem přijímala různé teorie, jediné pravdy, nálepky, tím ztracenější jsem byla. Sice jsem si nějak uvědomila pár věcí ze své minulosti a jak asi mohou souviset, ale svůj střed, kořen stabilitu jsem stále necítila. Byly to krátkodobé příjemné stavy, pocity. Ale nic víc.
Navíc jsem si všimla několika věcí:
- Čím víc jsem chodila na semináře, cítila jsem se čím dál víc frustrovaná. Měla jsem pocit, že je se mnou něco špatně, že ostatním to funguje, ale mě ne.
- Všimla jsem si, že lidé, kteří vedou různé semináře a vytváří různé návody, mají někdy více problémů, jsou nemocnější než já.
- Že to v čem se udržuju, je jen iluze, přesvědčovanání sebe i ostatních že jsem vpohodě, abych si nemusela přiznat, že tudy cesta nepovede.
- Že nic zvenku vnitřní prostředí nezmění.
.
.
Chybělo mi pochopení souvislostí. Uvědomnění si svých zajetých vzorců a energie ke změně. Zjistila jsem, že:
- Zkratky neexistují. Každá změna chce čas, trpělivost a práci. Hodně práce.
- Důležité je si vzorec uvědomit, zvědomit, vědět, že se ve vzorci nacházím, že podle něj jednám.
- Změna je možná, krok po kroku.
- Jednolivé krůčky se nedají přeskočit ani uspěchat. K tomu cítit se dobře vede i spousta nepříjemných stavů o kterých se běžně nemluví.
- Když je člověk unavený, vyčerpaný, s minimem energie, změna se dělá velmi špatně.
- Pokud několik let něco žiju, bude chvilku trvat svoje zaběhlé koleje změnit.
.
.
Dá se říct, že jsem se vrátila nohama na zem. Za skoro 5 let praxe se sezeními jsem slyšela stovky příběhů, stovky různých úhlů pohledu, stovky vzorců, myšlenkových horských drah. Fascinuje mě objevování nových a nových souvislostí každého, kdo ke mě přijde na „myšlenkologie“. Každý příběh je totiž unikátní a mě neskonale baví a zajímá každý detail, každá myšlenka, každá spojitost. Společně tak můžete rozklíčovat, najít a změnit souvislosti, aby se změna projevila ve vaší každodenní realitě. Protože to je nakonec to nejdůležitější. I když si na sezeních pouze povídáme, věřte, že se děje i mnohem víc. Protože energie následuje informaci. Pokud posíláte do vlastního oběhu zdravé informace, budete spokojení, zdraví a plní energie, pokud tomu tak není, výsledek bude opačný.
Nemůžu vám nabídnout zkratku, ale můžu vám nabídnout, že vás provedu cestou, ke skutečné změně. Krok po kroku.
Chci myšlenkologii, tak kliknu tu.
Napsat komentář